KOLO 2010, To byl aerobic s horskými koly s RS studiem
Kde: Obec Brandlín penzion Chytrov
24.7. – 31.7. 2010, týden jako každý jiný a přece pro skupinku 28 nadšenců, lépe řečeno nadšenkyň (nadšenci mužského pohlaví jsme byli jen čtyři) se stal něčím, co se pokusím popsat, ale co je určitě lepší zažít.
I v tomto roce naše studio uspořádalo pobytový týden se cvičením jehož nedílnou součástí (samozřejmě nepovinou) byly i vyjížďky na kolech po okolních krásách. Téměř každý den jsme ráno a večer cvičili a téměř každý den jsme najížděli pohodové kilometry. Cvičení jsme sem tam nestihli, neboť jsme se vrátili těsně před večeří a v pátek nám pršelo a tak se jako jediný den nevyjíždělo.
Ptáte se, proč jsme necvičili po večeři? Odpovědí je samotná večeře. Skvělá kuchyně penzionu Chytrov nás hýčkala a tak si každý raději večeři v klidu strávil než ji přetřásat v žaludku při aerobních kreacích.. Nejenom kuchyně, ale i přístup personálu, včetně majitelky p. Novorkové byl doopravdy ukázkový.
Počasí s námi mělo opravdovou trpělivost a tak když jsme se vrhli na západ, přesunulo škaredé počasí na jinou světovou stranu. Užili jsme si přírody, měst, cest i rozmanitého terénu. Kolektiv byl vážně sourodý a Ti co se necítili nebo se jim jen nechtělo zůstali na penzionu a bavili sebe a někdy i ostatní po svém :o))
Ale jak to vlastně všechno probíhalo:
Den první, sobota : Příjezd účastníků naší dovolené probíhal naprosto v pohodě. Vše bylo nachystáno a tak až na jednu účastnici, kterou déšť přikoval v Telči na nádraží a těch co ohlásili pozdní příjezd, byli všichni na svých místech. Večeře, krátký pokec se známými a hurá na kutě, ráno totiž začínáme o půl osmé cvičením….
Den druhý, neděle: Po ranním cvičení šupky na snídani, která byla opravdu bohatá. Švédské, neustále doplňované stoly nevybízeli k panice z nedostatku jídla takže jsme pěkně spořádaně a v klidu papali a papali a…No prostě jsme se nijak neomezovali :o).
V 11hod byl odjezd na naprosto pohodovou trasu. Necelých 30km uspokojilo snad všechny a při tom to nikoho neurazilo. Krom průjezdu kukuřicí a kouskem pšeničného lánu (nešlo to jinak značka vedla tudy a i vyšlapaná cestička to naznačovala) na nás čekala vyjížďka krásnou krajinou, po cestách vinoucích se mezi poli a lesních asfaltkách až do cílového městečka Strmilov. Zde jsme poobědvali a po stejně pěkných cestách, i když jinudy, jsme se vrátili na základnu. Zde po večerním cvičení následovala večeře dle předem domluveného menu. Každé ráno jsme si mohli vybrat ze tří jídel, na které se budeme celý den těšit. Všichni trasu pochválili a myslím, že spokojeni uléhali. Přiznám se, že jsem neexperimentoval a tento den vsadil na jistotu značení :o))
Den třetí, pondělí: Nazval bych jej den modré barvy. Ne nebojte, žádná politika! To tady prosím Vás ani nehledejte. Tento den se vše zahájilo po modré značce a nutno dodat, že jsme si to štrádovali do pěkného stoupání před jehož vrcholem jsme po modré zatočili do lesa a dál stoupali přírodou. Cesta nás příjemně stáčela až jsme se dostali na okraj lesa a přilehlých luk. Situace, která nás nijak nevyvedla z míry jen bylo třeba nalézt pokračování. Po prozkoumání louky a lesa jsme se vydali po stopách traktoru a světe div se dojeli jsme pod kopec, jenž jsme před pár minutami zdolávali. Nevadí, řekli jsme si a zvolili trasu trošku jinak, abychom se vyhnuli problémovému místu, kde nás opustila (nebo mi ji?) modrá značka.
Na rozcestníku již značka byla a tak hurá po ní ať to odsýpá. Příroda se značkou si s námi pohrála a dokonce jsme museli kola i tlačit, ale závěrečný sjezdík lesíkem nám byl odměnou. Pod sjezdíkem v nás trochu zatrnulo neboť mnozí z nás poznali, že toto místečko jsme již jednou projížděli a nemýlili se. Cesta nás opět přivedla pod námi již několikrát zdolaný vrchol, takže se znovu šlapalo do kopce kde jsme objevili již správnou trasu a od této chvíle se den stal standardním, plynulým a pohodovým s velkým množstvím přírody a pěkných cest. Město Dačice k nám bylo přátelské a nasytilo nás dle libosti. Nazpět již nejkratší cestou a hurá jsme doma!!! Tento den jsme nazvali:,,Den jednoho kopce, alias Čáp 2.“
Den čtvrtý, úterý: Půl osmé a už se cvičí. Půl deváté, balíme aparatůru a hurá na snídani. Trasa? Český Rudolec a zde Malá Hluboká. Zámeček, který opravdu vypadá jako zámek Hluboká kousek od Českých Budějovic, jen je o mnoho menší a v dezolátním stavu. Prováděl nás nějaký pán, který zde vykonával zřejmě zednické práce. Vypadal, že ho to baví a tak jsme se víc než o historii dozvěděli o věcech ze zákulisí. Odtud už jsme měli směřovat do vyhlášené kavárny v Markvarci. Všichni se na ni těšili. Nechal jsem si poradit, že máme jet stále rovně a tak jsem vyrazil a za mnou všichni ostatní. Slovo rovně mělo znít po hlavní silnici a tak se stalo, že jsem vyrazil špatně. Bohužel jsem po pár km musel otočit. Někteří jedinci začínali být nervózní a to nikdy není dobře. Již od rána jsem sledoval kontrolování trasy jinými účastníky a tak se stalo, že jsme Malou Hlubokou viděli podruhé :o)). Potom se už nic zvláštního nedělo, protože jsme po uspokojivé návštěvě kavárny jeli rovnou domů.
Den pátý, středa: Kunžak. Tento den jsem vyhlásil pohodovej, protože jsem věděl, že zítra jedeme nejdelší etapu. Vyrazili jsme tedy do Kunžaku, což se rovnalo nedělní vyjížďce. Tento den jsem nechal lidičky vyzkoušet si rozhodovat a vézt peloton a byla to docela legrace. Lidi byli fakt fajn a tak jsme se i zasmáli když některá rozhodnutí nás zavedla na některá místa dvakrát. Byla to prostě pohoda. Kolem rybníka Komorník jsme se vraceli a krásná krajina na nás čekala na každém rohu. Dnes jsme si i zacvičili, protože návrat byl opravdu brzký a po lehkém odpočinku jsme v rytmu aerobikové muziky rozvíjeli svůj pohybový um. Večeře asi nikoho nezklamala. Po véči se slavily jedny 17-té narozeniny a jak se na slušný lidičky patří tak vzhledem k věku oslavenkyně jsme slavili kofilou. Ano sladkou dobrou kofilou :o)). Sladký spánek nás vnesl do dalšího dne.
Den šestý, čtvrtek: Čtvrtek byl ve znamení nejdelší trasy pobytu. Namířeno jsme měli na hrad…… a po té do Telče. Nebylo radno moc experimentovat s polními cestami a tak jsme se snažili taktizovat nejen co do nadmořských výšek, ale i vybíráním povrchů cest. Největší kopce jsme zdárně objížděli a objevovali další krásná zákoutí lesních cest a cestiček stejně tak jako minimálně používaných asfaltových lesních spojek. Dříve než jsme se přesunuli na oběd do Telče, zamířili jsme dobít hrad …. Na jeho nádvoří jsme se rozdělili a zatím co někdo se věnoval občerstvení, jiní se vydali na jeho prohlídku. Myslím, že svižný 20minutový okruh nastínil návštěvníkům něco z historie hradu i jeho obyvatel. Takže na kola a vzhůru dolů po žluté až do Telče. Jůůůů to Vám byl vážně ukázkovej přírodní sjezdík. Pohrávali jsme si s koly pod sebou a užívali si měkkého povrchu lesa. A než jsme se nadáli bylo tu město s krásně opraveným náměstím, jehož název je Telč. Hodinku a půl rozchod, během kterého si tady našel každý to svoje. Někdo vynikající cukrárnu, někdo pizzerii a jiní se rozprchli do hospůdek a hospod uspokojit hlásící se bříška. Je čas návratu a tak odjíždíme po zelené stromovou alejí zpět k domovu a i přesto, že se naše cesta, k vyděšení některých klientů, trošku stáčela zpět do Telče, nabrali jsme správný kurz a hurá na večeři. Ke konci cesty jsme se dostali na vrchol odkud to domů bylo již kousek, ale nelibost silnic rozhodla, že jsme se kousek vrátili a jeli přírodou domů. Na závěr byla ještě jedna výzva a to dostat se k penzionu zadem, což byla kombinace značených a domnělých cest, ale ta se nakonec nekonala. Bylo již vážně pozdě……
Den sedmý, pátek: Jo pátek, tak ten byl vážně uplakanej. Ranní cvičení proběhlo pod terasou a po snídani jsme si každý vytvořili vlastní program s tím, že ve 14 hodin se sejdeme v malebné kavárně s množstvím krásné keramiky, obrovským výběrem káv a dobrot. Tak pokud budete někdy projíždět obcí Markvarec, neváhejte a stavte se tady, stojí to za to. Je to prostě jiný svět. Svět nápadu, lidského umu, ale i originality a snahy.
Večer jsme již nakládali kola a někteří se loučili. Věřím, že se všem na Chytrově líbilo a příští rok zase naviděnou, nacvičenou a hlavně naježděnou .
