Valevil, Valevil, pochybil kdo nezažil !
Tak nějak bych to chtěl říct a tak nějak jsem to i cítil. Máme za sebou 9.ročník horských kol s aerobikem. Popravdě řečeno nikdy nevím, co si lidi představí pod názvem:,, Horská kola s aerobikem.“ A vlastně se po tom ani moc nepídím. Jedno však vím jistě, tyto dvě aktivity se velmi dobře doplňují a jsou schopny při ohleduplném vystupování vedle sebe žít.
Trochu moc filozofování na téma, jak bylo a co jsme zažili letos pod Kralickým Sněžníkem.
Tak trochu pohádkově začnu svoje povídání.
,,Bylo nebylo, kdy za deštivého sobotního odpoledne se začali sjíždět lidičky z různých částí naší malé, ale o to malebnější republiky, do malé, ale o to delší vesničky Dolní Morava. Léto o sobě v těch časech nedávalo moc znát. S obavami a také ovlivněni informačními kanály, které vyhrožovali dešti, vydali se ze svými oři dobýt zdejších terénů, nejvyšší horu tohoto kraje nevyjímaje. Tábořištěm jim toliko stavení Petra z Valevilu bylo, jenž se ctí se role hostitele jal a o své krajany vzorně se staral..
Po dva dny sužováni dešti, rozjímali a bloudili zdejším krajem, aby třetí den své neklidné miláčky osedlali a nezapomenutelně vtiskli stopy jejich kopyt do povrchů, jenž jim v cestě stáli.
Překonávali údolí, překonávali kopce, loučili se s rovinami, aby nekonečně dlouhým hadem vytaženi na hřeben byli a zde se znovu k novému tažení sešikovali. Postupovali tiše a ke zdejší přírodě ohleduplně a pokud potřeba bylo z ořů sesedli, aby je až do cíle po svém boku přivedli. Družina to vskutku celistvá byla a o své zážitky se s nezúčastněnými podělila. Odměnou jim dobrá hostina byla a že padnul nějaký ten džbán medoviny, však za své často hrdinské činy si jej zasloužili. Tak sžívali se s krajem v podhůří a dosytnosti nacpávali své paměti vjemy, které na ně číhali na každé lesní pěšině a snad i dokonce za každým kamenem. Pokaždé, když divadlo s názvem :,,Příroda“ zvedla svoji oponu, oni již seděli v první řadě, aby jim nic neuteklo a když potom opona spadla jali se jít na kutě, aby toliko v jejich hlavách co nejvíce uchováno bylo.
Ještě zdaleka neodehrála příroda svoje poslední představení a přiblížil se čas rozloučení. Všichni věděli, že přiblížil se jejich čas a skrytě v koutku duše věří, že dá-li pán Bůh sejdeme se za rok zas. Cink, cink, cink, cink zazvonil zvonec a pohádky je konec.
Tak utřeme oko a buďme realisti. Týden na Valevilu utekl opravdu jako voda. Když pominu sobotní příjezdový den, který propršel, nedělní, který jsme strávili na pěších tůrách, tak od pondělka od 12 hodin se na nás každý den smálo sluníčko až do sobotního rána.
Kraj naší dovolené byl opravdu rozmanitý. Myslím, že se tady více jak kdy jindy hodilo citovat slova jedné známé písně:,, ..a to je ta krásná zéémě, země Čééská domov můůůůj, země Česká domov můj.“
Neskutečně krásné scenérie pohledů z hřebenů hor do dáli, i údolí se doslova předváděli jako modelky na molu. Při přepravě na hřebenové cyklotrasy jsme se nechali přepravit lanovkou a potom si již jen užívali krásného postupného sjezdu do údolí.. Na našich toulkách nechyběla ani delší stoupání a tak třeba 6-ti km kopec nikoho neodradil. Pokud jste obklopeni partou fajn lidí, tak zvládnete vše ať už na kole nebo pěšky. Nejvyšší horu kraje, Kralický Sněžník jsme pokořili taky. Je pravdou, že trasa nebyla ke konci pro cyklisty a tak jsme se změnili na pěší a k vrcholu jsme si došli. Dolů jsme pak pocítili sílu matky přírody. Jeli jsme cestami, které si při nedávných vytrvalých deštích zvolila voda za své bydliště a tak jsme trénovali techniku horské cyklistiky. Věřím, že to všem jen prospělo a protrénovalo jejich zručnost. Na některých trasách jsem spolupracoval i s majitelem penzionu Valevil, který vše zde projížděl a dobře znal. :o)) Od spolupráce jsem raději upustil a jeho vyprávění zařadil spíše do horní kategorie tohoto vyprávění. :o)) „Díky Petře za ně a nic ve zlým i teď se usmívám.“ Zručnost jsme trénovali i na místní sjezdovce, kde jsme si vyzkoušeli dual slalom ( samozřejmě dobrovolně:o) ). Byl zde vymezen ještě z propršené soboty, kdy zde probíhali závody. Škoda, že příjezdová sobota propršela. Pořadatelé měli připravené skvělé sportovní odpoledne stejně tak i sobotní večerní kulturní program. Tak se stalo, že se muselo zredukovat jen na možné věci zbytek snad příště.
Letošní ročník mě zase v mnohém poučil a je na mě, abych si vzal z těchto zkušeností ponaučení.
Myslím, že ozdobou letošního pobytu bylo i mimo kolové vyžítí. Bobová dráha, posezení v čajovně a nebo závěrečný country večírek. Myslím, že se tady bavili snad všichni včetně majitele, který se o naše večery příkladně staral. Vůbec celému kolektivu penzionu Valevil je třeba vzdát dík za příkladnou práci i nadstandardní vstřícnost. Připadali jsme si spíš jako v rodině, než na návštěvě. Na letošní ročník zazněli velké ohlasy a dokonce byl označován jako jeden z nejlepších.
Myslím si, že se povedl a znovu musím podotknout, že je to o lidech a o počasí. Lidi mohou být sebelepší, ale propršený týden bez kol by se odrazil snad na všech.
Dva z našich účastníků si střihly cestu z Valevilu do Brna na kolech. Doufám, že se Dan s Pavlínkou o své zážitky a dojmy z cesty s námi podělí :o))
Díky Vám všem co jste semnou 9. ročník absolvovali a věřím, že tím Vaše cykloturistika neskončila a ještě něco najedete neboť jubilejní 10. ročník je za dveřmi a já se na něj již dnes začínám připravovat.
Tak nezapomeňte cink, cink, cink, cink, to je zvonek!!!!!
S pozdravem Váš P.S.Richard
